 |
| Pavel Pola: Akt II |
nepřístupná, pyšná
jako Zimní palác
jen pohled poslalas mi letmý
já chci ale více
milá carevice
chci s tebou být, až se setmí
já budu tě dobývat
jak Aurora vystřelím z děla
ránu do tvého těla
pýchu budeme pohřbívat
dej pryč z klína svoje ruce
brzy začne revoluce!
* *
Zcela mimořádně i na vznik této básně si pamatuji. To si takhle v červnu 2007, tedy listopad byl na hony vzdálený, hrabu v práci špony padající z té naší nenasytné mašiny a najednou do hlavy vklouzl verš - vystřelím jak z děla ránu do tvého těla (asi mi hrábě opřené o hranu vany na šponu evokovaly ono dělo). Vida, myšlenka! Teď ji jen udržet v hlavě do konce směny (těžký úkol, když mnohdy zapomínám pro co jdu po deseti metrech) a dovézt ji až domů. To se podařilo a podařilo se ji i rozvinout. Tak snad se tato revoluce bude líbit.
Dávám do Knihy milostné juniorské. Klidně by mohla být i v "seniorech", ale ta omladina jde do všeho s takovou vervou ... 😀
Dávám do Knihy milostné juniorské. Klidně by mohla být i v "seniorech", ale ta omladina jde do všeho s takovou vervou ... 😀
Píseň přidána v říjnu '24.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Anonymní přihlášení neznamená, že se pisatel nemusí podepsat. Stačí jakkoliv. Za tento projev slušnosti děkuji.