Nepoetická úvaha

Lenka mne svojí poznámkou pod Bouří, že prší do bezmocnosti, donutila tak trochu přemýšlet, jestli té bezmocnosti nebylo za poslední dobu už nějak moc. Jistě, vždy byly nějaké potopy, nějaká neštěstí. Jenže pak se postavily přehrady, řeky se spoutaly a nadlouho zůstaly jen lokální události, o kterých se snad ani do médií nic neříkalo. A tak jsme zapomněli, že příroda může taky mít svoji hlavu, že se dokáže vymanit z pout.
A teď lze pozorovat, že příroda brojí. Nejsem zelený, ale vidím, že zapomenutí krajinotvorné moudrosti našich předků a narovnání toků řek, vysušení mokřin, nerespektování záplavových oblastí, nečištění či zrušení odtokových cest pro záplavovou vodu, lesní a polní monokultura, rozorání mezí, to vše nám příroda začíná vracet. Meze nejenže oddělovaly jednotlivé vlastníky a plodiny, ale dávaly životní prostor drobným zvířatům a zachytávaly vodu po dešti na poli. Z dnešních celin voda teče spolu s ornicí bez přerušení z horního konce až do vesnice, na silnici. Pravda, do malých polí se s velkou technikou nedosanete a malá pole neuživí velký počet lidí. A jsme zase u toho - je nás prostě moc a vlastně už škodíme sami sobě.
Na druhou stranu, proč si tedy ona pole zmenšujeme o novostavby obchodních center, skladišť a výrobních hal (které se po skončení daňových prázdin opustí), proč do kraje strkáme další kubíky ocele a betonu, po kterém voda jen sklouzne a jede dál? Protože jsme nepoučitelní.
A příroda zatím pomalu ale jistě nabírá na rychlosti svých změn, posiluje trumfy proti nám. Někde útočí vodou, jinde zase pouští. A my sedíme na stromě a držíme v ruce pilu.
Je-li vůbec nutné řezat, řízneme z té dobré strany, nebo si podřízneme tu větev pod sebou?
.