Malej zázrak

Jiřinka K. V.

Mimi

Půl sedmé - a budík pod peřinkou

- už natahuje ručičky.

A úsměv točí za maminkou,

když naklání se 

- nad kuchyňskou linkou,

kde cinkaj hrníčky.

Víš přece -

                 odtud přicházejí kašičky,

co zrána jíš.

A pláč a smích a radost, údiv

zas nový, nový věcičky.

Co na světě je krás

- má malá lásko -
                 uvidíš.

Podívej - třeba dnešní sluníčko

a pro mne tvoje ďolíčky.

Zas je ti o den víc!

Tak suchou plínkou 

- pohladíme faldíčky 

a schováme je pod sukýnkou -

Dívej se - 

               to jsou puntíčky,

co ladí barvou ke tvým očím

a pošťuchují prstíčky.

Tak vítej s novým dnem!

Už povol pěstičky -

ať svět se diví spolu s námi

co všechno dovedem

- i když jsme maličký.

Například -

                 prát se s mědvědem,

když nejde sníst

                 je k zlosti.

Poděsit mámu

                 špatným snem,

když náhle přijdou starosti. 

Pást koníčky - a broukat písničky

a u nohou si cucat palec,

na tyhle vědy

                 Ty jsi znalec.

A máma - stojíc nad postýlkou,

když usneš unavená chvilkou,

radostí polyká slzičky.

Ten báječný pocit -

můj malej zázrak

                 - miminko -

* *

     Minule jsem sliboval, že příště bude veseleji. A je něco veselejšího, šťastnějšího než opěvování malého zázraku v podobě miminka?

    Verše napsala kamarádka Jiřina už před lety. Bohužel jsem se nezeptal, pro kterou dceru byly napsány. 

     A život jde dál, obě děvčata téměř přesně rok po sobě přivedla na svět svoje kloučky, Va. loni v listopadu a Ve. teď po roce a dvou dnech. Takže ta báseň je zde velmi příhodně.

* *

     Po osmi letech přidávám i zhudebněné zpracování. Autorka už bohužel není mezi námi, ale vím, že by z této písně měla radost.

     O hudební složku doplněno v září '24.

Boďulkovi

Jiřina K. V.

Přála bych tak každému, aby zkusil,

jak velkým člověkem a přítelem je Bóďa Mutil

(Na první pohled slovo "zkusil" zní tak nejemně,

píši tak ale zcela zámerně.)

Miliony lidí by se totiž styděly,

kéž by tak hodní, slušní, milí byli aspoň v neděli.

Vždyť svět je unavený z vědění, zla a závisti

a posmívá se starým mravům,

houpe se jak plná mísa polévky

a posmívá se světským darům.

Rodinná alba lidé zahodili 

za moře, moře pozlátek,

každý máme svou malou historii,

což podívat se občas nazpátek?

Lidé nevidí už kytky na louce,

natož cítit, že i duše voní.

Mačkáme život jako papír, onuce

a neslyšíme, že nám hrana zvoní .

Povolme té zášti opasek,

ať z prosté krásy se nám hlava točí

a žasněme, jak kytky líbá žluťásek,

vždyť času hodiny se stále točí!

Tak sedněme si na louce,

vždyť loučíme se každým dnem,

tak sedněme si pod jabloní a modleme se -

když už stálá věda, tak ať nám "Můťu" jednou naklonují.

A hezky po celé planetě ...

Jůů - to by bylo krásně na světě.

* *

Ještě jednou se vrátím ke svému malému jubileu a to básní, kterou mi věnovala kamarádka Jiřinka. 

A k tomu klonování musím říct, že bych se nechtěl stále potkávat. Kdo by to měl sám se sebou vydržet. :)