 |
| Samota |
to taková podpůrná je hůlka
že každá ztráta se zhojí
i když z páru zůstane jen půlka
znovu samota mne drásá
na duši mne bolí, nový mám šrám
opustila mne tvá krása
na pouti světem už opět jdu sám
ve staré moudrosti stoji…
ano, to svatá je pravda, vím
teď ale ta ztráta bolí
zdali Smrtce někdy odpustím?
miloval jsem, lásko vroucně
tak jako žádnou jinou dosud
pěst svírá se nemohoucně
samota je pravý můj osud
* *
Ale ne, nikdo mi neumřel. Tyto lednové veršíky jen maskují rozchod do podoby Smrtky. Vždyť každým rozchodem v nás něco malého umře. Kolikrát za život lze pořádat takový malý funus?
.
.
Jéje, já mám dnes nějakou sentimentální náladu. Normálně mi vytryskly slzy. Krásě napsané.
OdpovědětVymazat