Vítám vás u mutila poety

Poetův autorský blog. No, to je snad trochu přehnané. Necítím se být básníkem. Naopak slovo báseň v mém podání dávám do velkých uvozovek. Přesto zde chci zveřejnit vše, co můj chorý mozek vypotí (jak říkával blahé paměti náš třídní profesor). Většinovou inspirací mých veršíků je žena a vztah. Tak ať se vám alespoň některé dílko líbí a přinese úsměv a potěšení, zrovna tak jako mně při jeho psaní.

Láska má jistě velký význam, jen bych rád věděl jaký.
Oscar Wilde

sobota 14. ledna 2017

Malý Jerry

 Marie Choutková

Kotě
 Máme své domovy na malé vsi
a tam své zahrádky, dvorky a psy.
A když vám děti přinesou kočičku,
hned se jim pro radost sháníte po mlíčku

To i dva kluci, co naproti bydlí,
mají své záliby, dost toho stihli.
Dostali kocourka, nesli to blaze,
byl jenom jejich a černý jak saze.

Dobře se cítil a rychle rost, 
měl mnoho lásky a jídla dost.
A nosil krásnou kočičí hlavičku,
nebyla zbytečná na jeho tělíčku.

Jak trochu povyrost, smůla naň hrábla,
dostal se pod kola, která ho škrábla.
Hojil si bolístku v zelené trávě,
s péčí svých ochránců zvládl to hravě.

Věřte že naděje dělává divy,
taková námaha málo se vidí.
Pro toho kocourka vítězil cit,
který mu zrcadlil jak se má žít.

A od té doby, chytrý jak pes,
neodběh na žádnou z neznámých cest.
Vyčkával u domu, když tam byl sám,
než přijde některý domovní pán.

To mu vždy vyšlo k jistému úspěchu,
který mu zajistil, že směl jít pod střechu.
Tam byla pohoda a krásné prostředí,
o kterém víc lidí mnohdy nic nevědí.

Zvykl si na domov, aniž měl pout,
venku se často bál hučících aut.
Mínil že bezpečí spočívá v úniku,
před velkou obludou utekl ve mžiku.

Vyrostl, zmohutněl v kocouří kráse,
i taková příroda hýčkat víc má se.
Kdo tohle nevidí, ten celý nežije,
chybí mu srdce kus, lehce je zabije.

Mnohdy jsem toužila mazlit se sním,
kochat se nádherou z reklam a kin.
Tak jsem ho brávala na chvíli domů,
byli jsme přátelé, věříte tomu?

Až přišel den osudný, chvíle je slepá,
nevěděl chudinka, co na nej čeká.
V ulici, kde se i rychleji jezdilo,
vjelo si auto "Ďas", které ho srazilo.

U mého okna seděl si na plechu, 
jak auta lekl se, chtěl utéct ve spěchu.
Myslel si maličký, že k vrátkům stačí,
kdyby měl křídla spíš, byla bych radši.

Ten, co ho měl tak rád, hledal ho tiše,
zda někde neleží hromádka plyše.
Našel ho, mluvil naň, kdo mu teď poví,
proč jeho hlavička je v samé krvi?

A tak hoch sklíčený drží ho v náručí.
Osudné proměny, kdopak jim poručí?
Dva velké zásahy srdce a těla,
rána se zahojí. Jizva? Ne zcela.

V slzách ho zakopal, vždyť to dost bolí.
Kdo ho teď přivítá první ze školy?
Víte tu odpověď v čem to má být,
aby tu čím dál víc nemizel cit?

Kdyby jen každý z nás miloval zvířata,
ne jenom pro jídlo, jak třeba prasata,
zvadla by nenávist, s ní směšný soud,
a z malých potůčků tryskal by proud!

* *
Skutečný příběh kocourka Jerryho z vesnice nedaleko Kladna napsala Maruška už před mnoha lety, ještě v minulém tisíciletí. 
A já jej uveřejňuji teď s přáním všeho nejlepšího k narozeninám.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Anonymní přihlášení neznamená, že se pisatel nemusí podepsat. Stačí jakkoliv. Za tento projev slušnosti děkuji.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...