 |
| Casanova |
raduji se přítomností žen
jsou pastvou krásy pro mé oči
nechci však být osočen
že donchuán, kasanova jsem
jsem šedivějící samotář
vlk, co ztratil svoji smečku
vzpomínám zlatavou vlasů zář
a poesie můj je snář
u mne se asi nic nezmění
když stále za Tebou se točím
lože, výsostné mé území
odsouzeno je k osamění
dávno už nezůstala's sama
na radnici viděl jsem vlečku
samota je jak vlčí jáma
a srdce bije: Ja-na, Ja-na
jsou pastvou krásy pro mé oči
nechci však být osočen
že donchuán, kasanova jsem
jsem šedivějící samotář
vlk, co ztratil svoji smečku
vzpomínám zlatavou vlasů zář
a poesie můj je snář
u mne se asi nic nezmění
když stále za Tebou se točím
lože, výsostné mé území
odsouzeno je k osamění
dávno už nezůstala's sama
na radnici viděl jsem vlečku
samota je jak vlčí jáma
a srdce bije: Ja-na, Ja-na
* *
Ani nevím, proč jsem Casanovu loni v úvodu svého blogu přeskočil. Snad, že se mi zdál, a stále zdá, tak trochu intimní. Ale právě i o tom je poesie. Toto dílko vzniklo v polovině roku 2007 jako odpověď na otázku, jestli nejsem kasanova, když píšu básničky o lásce. Zlatavá zář je možná vzpomínkou na vlasy mé manželky, nebo snad jiné ženy(?) :), vlčí jáma byla tak trochu reflexí na onu tazatelku (ze které se stala internetová kamarádka) a na její tehdejší, a vlastně i moji, životní situaci. A Jana? Žádná Jana není, možná je to zakódované jiné jméno, ale hlavně se rýmuje na sama a tak trochu na jáma :).
Dle kresby pana Matušky byl Giacomo asi horňák. Není divu, ono pod těmi sukněmi a spodničkami nebylo nic vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Anonymní přihlášení neznamená, že se pisatel nemusí podepsat. Stačí jakkoliv. Za tento projev slušnosti děkuji.