Šenkérečkám

Šenkýřka

nalij mi, šenkýřko, nalij mi vína
přines mi, prosím, bílého džbán
k mému žalu se hodí kyselina
přisedni též, ať nepiji sám

nalij nám, šenkýřko, nektaru bohů
ať zapomenu na její pas
a řekni mi, zda pohladit si mohu
jemný, plavý, vlnitý tvůj vlas

promiň mi, šenkýřko, smutek mě halí
tvá přítomnost pomáhá trochu
to pokaždé rozchod tak hodně bolí?
v tvých očích čtu: pokaždé, hochu

* *

Sláva, opět mě něco napadlo. Že to ale trvalo!
Tak trochu archaicky laděné veršíky by mohly být chápány jako poděkování těm novodobým nástupcům šenkýřek - servírkám, barmanům a barmankám, a to proto, že dobrý barman či barmanka je často jako kněz v kostele. I oni si mnohdy vyslechnou různé životní osudy a někdy suplují toho kněze nebo psychologa.