Přála bych tak každému, aby zkusil,
jak velkým člověkem a přítelem je Bóďa Mutil
(Na první pohled slovo "zkusil" zní tak nejemně,
píši tak ale zcela zámerně.)
Miliony lidí by se totiž styděly,
kéž by tak hodní, slušní, milí byli aspoň v neděli.
Vždyť svět je unavený z vědění, zla a závisti
a posmívá se starým mravům,
houpe se jak plná mísa polévky
a posmívá se světským darům.
Rodinná alba lidé zahodili
za moře, moře pozlátek,
každý máme svou malou historii,
což podívat se občas nazpátek?
Lidé nevidí už kytky na louce,
natož cítit, že i duše voní.
Mačkáme život jako papír, onuce
a neslyšíme, že nám hrana zvoní .
Povolme té zášti opasek,
ať z prosté krásy se nám hlava točí
a žasněme, jak kytky líbá žluťásek,
vždyť času hodiny se stále točí!
Tak sedněme si na louce,
vždyť loučíme se každým dnem,
tak sedněme si pod jabloní a modleme se -
když už stálá věda, tak ať nám "Můťu" jednou naklonují.
A hezky po celé planetě ...
Jůů - to by bylo krásně na světě.
* *
Ještě jednou se vrátím ke svému malému jubileu a to básní, kterou mi věnovala kamarádka Jiřinka.
A k tomu klonování musím říct, že bych se nechtěl stále potkávat. Kdo by to měl sám se sebou vydržet. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Anonymní přihlášení neznamená, že se pisatel nemusí podepsat. Stačí jakkoliv. Za tento projev slušnosti děkuji.